Člověk je jako staré rodinné sídlo, kde všechno má svůj význam

Lidská psychika je jako starý dům, ve kterém žijeme celý život, někdy celé generace. Hromadí se v něm věci, které pro nás někdy měly nějaký význam, které si sebou nesou nějakou vzpomínku nebo pocit. Některé připomínají věci příjemné, jiné jsou vzpomínkou na lidi nebo zážitky nepříjemné a smutné. Ty, které máme rádi nebo je považujeme za důležité, si vystavujeme do pokojů, ve kterých jsme nejčastěji.

Vzpomínky a zážitky, které nám ubližují, které nám připomínají něco bolestného nebo nepřijatelného, zastrkujeme do koutů a skrýváme do skříní. Někdy dokonce zaskládáme celou místnost i dveře do ní a zahodíme od těch dveří klíč. Čím více vzpomínek v našem životě nedokážeme přijmout za své, čím více zážitků nebo pocitů nedokážeme držet ve svém vědomí a musíme je skrývat před okolím i sami před sebou, tím více částí našeho domu zamykáme a opouštíme.

Náš životní prostor i naše emoční rozpětí se tak zmenšuje a my máme stále větší problém udržet před ostatními iluzi, že žijeme v přiměřeně velkém domě.

Nezbývají na nás už žádné světlé pokoje, osaměle bloudíme po chodbách a i když na ně nechceme myslet, cítíme volání těch zazděných věcí, ovívá nás chlad a hrůza, smutek, bolest, ponížení a stud, možná i vina, za věci dávno zapomenuté a zasunuté hluboko do některého z těch tajemných, zamčených pokojů.

Někdy se pokusíme na dům zapomenout a odstěhujeme se na druhý konec světa, vytvoříme si úplně novou osobnost, novou existenci. Ale stejně nedokážeme ignorovat pocity, které se za námi táhnou jako duchové bez tvaru a bez možnosti je nějak uchopit a něco s nimi dělat. Propadáme emocím při sebemenší připomínce minulosti, při každém závanu chladného vzduchu, při povědomém zvuku, pocitu nebo vůni.

Občas dokonce adaptujeme cizí hodnoty, jako bychom k domu přistavěli nějakou místnost nebo celé křídlo, nebo jako bychom si postavili úplně nový dům. Ten pak usilovně udržujeme sterilně čistý a minulostí neposkvrněný.

Výsledkem dlouhodobého skrývání, odmítání a obcházení vnitřních konfliktů a nepříjemné reality je osobnost člověka, která zažívá často jednostranné, nepřiměřené a nevysvětlitelné emoce a nemá prostor užívat si život v celé jeho rozmanitosti.

Jediná cesta z téhle situace je sebrat odvahu, a celý dům pořádně vyvětrat a uklidit. Pokoj po pokoji, věc po věci vzít, porozumět jí, vzpomenout si k čemu se vztahuje a akceptovat, že se to stalo, že je to naší součástí. Najít pro ty důležité věci svoje místo.

Protože když staré krámy vytáhneme na světlo, mnohdy zjistíme, že nejsou tak nebezpečné a jedno-barevné jak se nám ve fantazii zdály. Většinou zjistíme, že už nad námi nemají takovou moc jako dřív, že to vlastně dnes už není tak jednoznačně hrozivé, že se to z dnešního pohledu dá klidně snést a že to má pro nás i pro celý dům svůj význam. Najednou budeme schopni se ve svém domě svobodně pohybovat, bez panického strachu, úzkosti a vzteku, které by nás omezovaly a bránily nám prožívat nové věci.

Nemá cenu čekat, že nás někdo nějakým zázrakem vysvobodí. Význam své vlastní historie, svůj vlastní pohled na minulost i přítomnost, najdeme jedině my sami. Pomoci nám může jedině rodina, přátelé nebo profesionální analytik.