Blues pro duši na okraji propasti

Znáte Teplickou propast? To lezete v letním vedru vonícím lesem nahoru na kopec, potíte se a funíte jako lokomotiva, po zádech vám teče horký pot. Konečně jste nahoře na dřevěné lávce a na jejím okraji nahlédnete do díry v zemi, která je hlubší, než ten kopec, na který jste vylezli. Tak hluboká, že sotva vidíte hladinu ledové vody, která zaplnila tuhle propast do hloubky, kterou zatím nikdo nezměřil.

Trochu vás to zaskočí, dýchne na vás ledová zima, dostanete závrať a obejme vás strach. Ustoupíte trochu dál a chytíte se pevně zábradlí a stiskněte teplou ruku přítele. A pak se možná podíváte znovu, už z bezpečnější vzdálenosti, vzrušení pocitem, že překonáváte sami sebe a nahlížíte tajně do záhrobí. Ale ta zima a hloubka a chlad a nejistota v nohách je vám nepříjemná tak, že se začnete těšit na to, až vám zase bude to lepkavé letní vedro. Uděláte si par fotek a s úlevou vyrazíte za další vyhlídkou.

Jen se naposledy se ohlídnete zpátky a najednou na hraně lávky, pod zábradlím, vidíte sedět člověka. Předtím jste si ho nevšimli, nikdo z lidí, kteří se na lávce objevili, na něj nijak nereagoval.

Ale teď ho vidíte úplně jasně a připadá vám, že se naklání do propasti, jako by ho ta hloubka přitahovala, jako by si s ní povídal. Díváte se pozorněji a uvědomujete si, že se třese, má červené skvrny v bledé tváři a oči mu svítí jako v horečce. Nebo jako by plakal. Cítíte jako by ho něco spalovalo, jako by vibroval napětím, jako by z posledních sil odolával touze utopit trápení v hrozivě ledové vodě propasti.

Znovu vás obejme strach a po zpocených zádech přejede mráz, i když vám na ně pálí slunce ředěné vůní borovic.

Strach z toho že skočí a vy si vždycky budete říkat, že jste si ho měli všimnout dřív. A něco udělat.

Uděláte dokonce těch pár kroků zpátky, ale pak znejistíte a napadne vás, že byste ho možná rušili. Že chce být sám a možná chce skočit a to je přede jeho rozhodnutí.

Proč se do toho plést? A jak? Sednout si k němu? Zeptat se co mu je? Podělit se s ním o svoji rozteklou čokoládu?

Ale co když vás chytí za ruku? Co když se vám podívá do očí? Co když tak vy sami nahlédnete do jeho světa jako do té propasti? Co když pocítíte jeho bolest, jeho zoufalství, jeho bídu, co když se na ty hrozné věci budete muset dívat?

Co když se dostanete tak blízko, že už nepůjde otočit se a odejít z mrazivé hrůzy do teplého letního dne, spláchnout to dole pod kopcem chlazeným pivem a výbornou slivovičkou. Povědět to u vínka přátelům, kteří se tomu zasmějí a řeknou Vám, že si to nemáte tak brát, že to není váš problém, a že tam přece bylo dost lidí, a určitě si ho všimne a pomůže mu někdo jiný. Nejspíš už oba sedí u piva. Nebo se vám to jen zdálo.

Ale co když, jste byli právě jediní, nebo jedni z mála, kteří měli tu šanci být na správném místě ve správný čas, a kteří mohli změnit chod věcí. Kteří mohli - v helmě a s jistícím provazem kolem pasu - přisednout a položit ruku na rameno. Aspoň na chvíli sdílet tu tíhu, vyvážit hrůzu úsměvem, být jednou z mála nitek, které vážou zoufalou duši k normální realitě všedního a trochu zpoceného dne.

A nebo taky ne. Jak unést tuhle zodpovědnost?

Lidé mi často říkají, "neber si to tak". "Nech to po sobě splynout. Nemůžeš si to brát není to tvůj problém." A já jim nevěřím, nechápu, nerozumím.

Něčí zoufalství a bolest není něco, co můžu pustit po vodě. Nebo spláchnout do hajzlu. Neumím to napravit, neumím vrátit čas, neumím změnit lidi a mlátila bych hlavou do zdi jak mě to štve!

Nechci se tomu vyhnout, popřít to, zapomenout, že to existuje. Nechci, ani to nejde. Mám dobrou paměť.

A taky mám svoje temné hlubiny. Propasti naštěstí už trochu zarostlé na okrajích křovím a dobře schované před pohledy okolí. Každý je máme. O to hlubší o co víc bezmocnosti, zoufalství a samoty se do nich musí vejít. A všichni máme občas chuť zavřít oči a rozpustit se v jejich chladivé černé vodě.

Ale můžu podat ruku a poslouchat a být tu pro toho druhého. Můžu mu říct co si o tom myslím, můžu mu nabídnout pomoc a můžu mlčet.

Jednou ten člověk vstoupil do mého života, je skvělej a velikej jako ten Teplickej kopec, když se do něj vejde tak hluboká propast. Stojí mi za to. I za trochu husí kůže a pár dní zamotanou hlavu. Zajímá mě. Obdivuju ho. Mám ho úplně normálně ráda.

Takže jsem tady. A budu tady.

Budu tady kdykoliv nějakej človíček, co sedí na kraji svojí nejhlubší propasti usoudí, že by si mohl sednout se mnou na houpačku a koukat do přerostlýho břečťanu, a mávat nohama nad tou jeho propastí. Možná se občas otřesu zimou nebo mi naskočí husí kůže. Nevyřeším jeho problémy a nevezmu je na sebe. Ale třeba spolu vymyslíme kolo od trakaře nebo aspoň ostříháme ten břečťan.

SPOLU, NE SAMI.

A pak si půjdeme zase po svém...